Vzali nám duši, dali nám klávesnici, vzali nám city, dali smajlíky….

Je čas připojit se, je čas být někým jiným, je čas být s opravdovými přáteli, je čas sdílet svůj příběh, svůj den i sny! Jsem přece online, zde je můj svět….

„Ty jsi, ale hnusná, radši se běž zahrabat!“ čtu si komentář u fotky mladé holky. Komentáře přibývají, útoky se stupňují. Rád bych dal té holce podporu, bohužel na zprávy nikdo neodpovídá. Po pár dnech se objevuje na profilu v závorce vzpomínáme. Neznám celý příběh, jen si můžu domýšlet. Bylo toho už moc? Křehká mladá duše nevydržela tuhle netovou šikanu?  Prostě je škoda mladého života a kvůli čemu? Kvůli fotkám a virtuálnímu světu, který nahrazuje ten opravdový?! Takto to nemá být…..
 

Vezl děda svého milovaného vnuka na tábor. „Dědo tady není signál, tady nebudu,“ začal křičet vnouček. „Ale Pavlíku, bude se ti tu líbit, nechceš si najít kamarády?“ zeptal se děda. „Já už mám mnoho přátel dědo, mám svůj profil!“ řekl Pavlík.  Pavlík nakonec na táboře zůstal, i když velmi nerad. Když pro něj děda dojel, ani ho nepoznal, celý zamazaný, ale šťastný. „Dědo našel jsem si tu kamarády, mám tě rád,“ vrhl s Pavlík dědovi kolem krku. Dědovi ukápla slza dojetím. Už je to mnoho let a Pavlík vzpomíná na svého dědu, který mu ukázal, že vše není o datech….

Technologie nám vzala naše city, emoce, otupila naše smysly, mnozí už nedokážeme ani přečíst jízdní řád! Vše se řeší na internetu, na zdích na facebooku. Komentují se fotky, kdo je hnusný, kdo má lepší prsa, kdo ukázal více!
Upřímně tohle může jít do prdel*. Já chci žít svůj život, nechci si fotit selfie před zrcadlem, nechci psát, kdy jdu na záchod a nechci stovky přátel! Tohle má být můj život, né život dat ….

A proč to vlastně píšu? Často se přátelé ptají: „Proč už nejsi tolik na facebooku?“ …odpověď máte zde….