Opravdu jsi to vše ztratil příteli?

Kus básně, pokusu o nějaké sdělení...

Šáhni si na hrudník, tluče ti tam srdce? Pokud ano, proč zapomínáš být člověkem příteli?
Proč přecházíš na ulici, kde dívce ubližují, proč se díváš na cizí neštěstí?
To už jsi ztratil naději v lepší svět? Ten plamen uhasl? Už nevěříš, že dobro může zvítězit?

Ano párkrát jsi spadl na zem, zůstal sám, blízcí odešli, přátelé se ztratili, ale to přece není důvod být jako oni, ne?
Vždy jsi byl silný člověk, co bojoval, nedal nic zdarma, kde jsi to vše ztratil příteli?

Je mi smutno, když kráčím světem a vidím takové rozdíly mezi lidmi, jeden nos nahoru, druhý oči dolů.
 

Matka tlačí kočárek a přitom dýchá kouř z cigaret přímo dítěti do tváře. K babičce chodí lidé a chtějí jí okrást o její peníze.  Někde padají bomby dětem do lavic. To už je ten svět opravdu tak divný příteli?

I já postupně ztrácím naděje  a sny, ale na ulici se zastavím, abych pomohl. Protože věřím, že když jednou upadnu já, tak někdo přijde a řekne: „To je ten co se zastavil…“

Neztrácej naději v sebe ani svět příteli…