Všichni se v dnešní době bojí stárnutí, chodí na plastické operace, snaží se vypadat mladší, ale co si budeme nalhávat někdy vypadají jak „chodící“ plastelíny. O to si více vážím lidí, kteří se snaží své cenné zkušenosti předat dále.
Mojí prababičce je 89 let, viděla osobně prezidenta Masaryka, zažila jako těhotná 2.světovou válku, zažila změny režimů, nástup komunistů, jejich pád. Vždycky mi říkala: „ Vše se musí prožít, i to špatné i to dobré.“ A já si jejího názoru velmi vážím.
Velmi rád jsem sedával a poslouchal vyprávění starších lidí, o tom jaký žili život, co viděli. Svým vyprávěním mi předávali své zkušenosti, bylo vidět, že i po desítkách let jsou věci, které prostě bolí pořád, důkazem byly slzy v jejich očích. Někdy jsem viděl strach a obavy, že zůstanou sami. Bohužel, se to stává velmi často, prostě na ně „zapomeneme“. Neceníme si jejich zkušeností a nevracíme lásku, kterou nám dávají.
Tolik nám toho můžou dát, lásku, své zkušenosti, ukázat směr, kterým se dát. Když v dětství přijde bolest byla tu babička, ta které Vám napekla a uvařila. Dávala Vám tajně sladkosti a měla lásku v očích. Byl tu děda, který Vás učil jak být „správným“ chlapem. Každý z nás to měl jinak, ale cíl by měl být stejný. Vrátit tu lásku na jejich stará kolena, neopustit je a dodávat jim sílu žít každý den. Protože ten čas plyne jinak, pro nás není rok nic, pro ně kus života.
Nechci tady poučovat, jen mi přijde ,že je mnoho starých lidí, kteří jsou sami a to mají vnuky i děti…..
Jedna otázka nakonec, kdy jste viděli své rodiče nebo prarodiče naposledy?
Díky za přečtení
J.R.
